1932 SK Polaban Nymburk - 2012 NED Hockey Nymburk - 80 let ledního hokeje v Nymburce

Týden hokeje

Týden hokeje 21.9.2017 od 16:30 na zimním stadionu v Nymburce

Ve čtvrtek 21.9.2017 budou mít všechny děti bez rozdílu dovednosti bruslení jedinečnou možnost vyzkoušet si zdarma, jaké to je být hokejistou. Více podrobností v článku

Dobrodružství v ochozech zimního stadionu

29. 01. 2005

Vloni hrál Nymburk play off v Klatovech. Téměř po roce vyšlo najevo, že o jednom výjezdu na zápas do Klatov byla napsána slohová práce. Po malém přemlouvání autorka dovolila její zveřejnění. Paní učitelka ohodnotila tuto práci známkou výborně :-)

Dobrodružství v ochozech zimního stadionu
Mikejla Kubíková

„Jedeš v úterý?“ Jen tato tři slova obsahovala SMS, kterou jsem v sobotu poslala svojí kamarádce Aleně. I to jí stačilo, aby mi mohla během minuty odpovědět: „Jasně!“
Nemusela jsem jí nijak dlouze vysvětlovat kam, proč a jak v úterý pojedeme, hned pochopila, že po ní chci definitivní potvrzení účasti na dalším zájezdu na zápas play off nymburského hokejového týmu.
Někomu to možná připadá zvláštní. Osmnáctiletá dívka a jejím největším koníčkem je fandění na hokeji. Ten, kdo mě zná, se nad tím však nepozastaví. Všichni moji blízcí ví, že hokej prostě miluju a nejlepším místem, kde trávit volný čas, jsou pro mě ochozy nymburského zimního stadionu.
Právě hokejisté NED HOCKEY NYMBURK zažívali svou nejlepší sezónu ve druhé lize. Potřetí za sebou se dostali do play off, teprve poprvé se však dokázali probojovat až do druhého kola vyřazovacích bojů. Soupeřem se jim staly Klatovy. První utkání na domácí půdě HC Klatovy naši prohráli celkem hladce 2:5, na nymburském stadionu však soupeři porážku oplatili týmž poměrem. O postupujícím do dalšího kola play off měl tedy rozhodnout třetí vzájemný zápas na ledě západočeského klubu HC Klatovy.
James, jeden z nejvěrnějších fandů, se spolu s prezidentem nymburského hokejového klubu – panem Netíkem stal iniciátorem akce, při níž byly poprvé v historii místního hokeje vypraveny autobusy s fanoušky na zápasy „venku“. (pozn. jamese1: podruhé, poprvé byl vypraven autobus v roce 1995, když Nymburk postupoval z kraje a hrál v kvalifikaci s Donau České Budějovice – baráž se tehdy ještě nehrála sestupovalo a postupovalo se přímo) A to jsem já jako správná fanynka nemohla propásnout. S Alenou a dalšími přibližně dvěma sty příznivců jsme jeli nymburské podpořit nejprve do Děčína, o týden později, již v méně početné sestavě, jsme zavítali do Klatov. Teď však naše hochy čekal zápas nejdůležitější, ve kterém se mělo rozhodnout, jestli tuhle už tak vydařenou sezónu ještě korunují postupem do třetího kola play off. A při tom jsem nesměla chybět.
V úterý ráno jsem se probudila s rýmou a „knedlíkem“ v krku, ale pocit radosti, že za pár hodin už budu sedět v autobusu do Klatov, výrazně převažoval. Pravda, do školy se mi vůbec nechtělo, ale stále jsem si připomínala, že mě čeká skvělé odpoledne.
„Koukám, že jedeš, i kdybys měla umřít, co?“, zdravila mě v šatně Alena, když viděla, jak se přes kopu papírových kapesníků snažím probojovat se ke klíčům od svojí skříňky. „No jasně. Víš, jak to říkal Marian: Správnýho fanouška neomlouvá ani smrt.“, připomněla jsem heslo našeho bubeníka. Těch pět hodin ve škole jsem přežila celkem hladce, oběd jsem vypustila a hurá domů. Tam na mě už čekal Jarda, můj pubertální bratr, který letos nevynechal ani jeden domácí zápas Nymburka jenom proto, že nemusel platit vstupné. Od kamarádky mám půjčené dvě permanentky, takže třicet korun týdně každý z nás ušetří.
Ale popravdě musím říct, že jsem byla ráda, že jede, aspoň zažije tu nepopsatelnou atmosféru a třeba se z něj pak stane také vášnivý fanoušek nejrychlejší týmové hry na světě.
Doma jsem do sebe rychle nasoukala něco k jídlu, připravila svůj cestovní batůžek naplněný nejrůznějšími sušenkami, bonbóny a žvýkačkami, navrch jsem ještě přibalila prskavky a modré balónky, které ve výbavě nymburského fanouška nesmí chybět. Navlékla jsem na sebe několik vrstev oblečení, navrch dres a už jsme s Jardou pospíchali před zimní stadion, odkud se mělo před druhou hodinou odjíždět. Dorazili jsme mezi prvními, po chvíli přiběhla Alena, ostatní se začali trousit až po občerstvení v restauraci. Konečně jsem si připadala jako mezi svými – chlapci byli stejně jako já oblečeni do modro-žlutých dresů, obličeje pomalované klubovými barvami, v rukách bubny a vlajky.
Autobus přijel, my se nahrnuli dovnitř. Tentokrát byl naplněn opravdu až k prasknutí. Vedení se rozhodlo vypravit jen jeden a plný, a to nepotěšilo dalších nejméně třicet lidí, kteří se na zájezd také hlásili, ovšem příliš pozdě. Někteří z nich to ale nevzdali a do Klatov se vypravili autem. Byla jsem opravdu ráda, že jsme se s Alenou a bratrem přihlásili již v autobusu, který nás vezl z prvního zápasu v Klatovech. Podle mého názoru je sto dvacet korun, ve kterých je zahrnuta doprava a vstupné v ceně 50,-Kč, více než přijatelná suma.
Jak jsem čekala, už v autobusu jsme si užili plno legrace. Kotel fanoušků včetně mě, Aleny a Jardy obsadil zadní místa, což jistě přivítal i pan řidič. Byl však velmi tolerantní, ani jednou hlučný „zadek“ autobusu neokřiknul. Neustále jsme zpívali, skandovali, psychicky se připravovali na nervy drásající zápas. Leckdo se posilňoval i alkoholem, kolovalo množství nejrůznějších nápojů, které jsem ihned posílala dál. Umím se radovat i bez takovýchto podpůrných prostředků.
Asi v půli naší cesty jsme stavěli u benzinové pumpy, abychom se mohli protáhnout na čerstvém vzduchu a doplnit zásoby jídla a pití. Když už jsme se opět vydali na cestu, kluci si všimli, že jeden z nás chybí. Začali skandovat: „Nemáme Koňase!“ Vedoucí výpravy james1 se rozčiloval, že jsme si toho nevšimli dřív, autobus pochopitelně na dálnici zastavil a on dotyčnému zavolal na mobil. Ten stál v mžiku před autobusem, jelikož se svezl s řidičem kamionu, kterého rychle stopnul na výjezdu z dálničního parkoviště. Tentokrát už nikdo nechyběl, v plné sestavě jsme po třech hodinách dorazili do Klatov.
„James“ nám rozdal vstupenky a za bubnování a zpěvu hesel: My jsme Nymburk, co jste vy!, My to dneska stejně vyhrajem! či Hejahej Nedhockey! jsme došli až na stadion, do prostoru vymezeného v hledišti právě pro nás. Naštvalo mě, že jsme vlajky museli sundat z tyčí, jinak by nás tam pořadatelé nepustili. A těch policistů kolem našeho sektoru! Sice jsem slyšela, že fanoušci Klatov jsou náchylní k bitkám a nechají se snadno vyprovokovat, ale že by na každého dvacátého fanouška musel připadat jeden policista, to mi opravdu připadalo přehnané. Vzápětí jsem se však přesvědčila o svém omylu.
Již od třetí minuty zápasu domácí vedli 1:0, fanoušci místo aby hnali své hochy vpřed, strefovali se do nás alespoň slovně. Snažili jsme se nevšímat si jich, fandili jsme ostošest. Náš tým vyrovnal! Nedokážu popsat, jaká radost mě v tu chvíli přepadla, bylo to nádherné. Ale brutalita příznivců domácích rostla. Začali po nás házet nejprve kelímky se zbytky piva, potom dokonce dělobuchy. Domácí dali vedoucí gól! Pořadatelé se snažili situaci uklidnit. Na chvíli se jim to dařilo, ovšem jen do té doby, než rozhodčí vyloučil dva hráče Klatov a naši hráli dvojnásobnou přesilovou hru. Cítila jsem, že po zápase se budou Klatováci chtít bít, možná nás nepustí do autobusu. Sama sebe jsem v duchu přesvědčovala, že se mi nemůže nic stát. Vždyť mám kolem sebe spoustu potenciálních ochránců. Ale nejvíc se bojím o bratra. Jsme přece jenom v menšině. Třeba támhleten muž vypadá, že by se případně mohl postavit na naši stranu. Ale když je z Klatov? Nesmysl. Ten se bude raději držet dál od svých brutálních kolegů. Přinejlepším jim domluví větou typu: „Nechte je.“ A to je všechno? Taková situace určitě nenastane. Musím doufat. Snad … Konec zápasu. Klatovští fanoušci oslavují výhru. Proč by se bili, když vyhráli? Ale proč je tu takové horko? Hoří! Někdo zapálil závěs přímo za našimi zády. Blíží se k nám další postavy s kuklami na hlavě. Kde jsou ti policisté?! „Jdeme!“ Chytám bratra a Alenu a snažím se prodrat k východu. Kluci jsou rozčilení. Pořadatelé a policisté nás nahání do autobusu. Jsme v bezpečí. Ne všichni vyvázli tak hladce. Jeden z nás přišel o několik zubů, když ho cestou ze stadionu potkali Klatovští. Nechápu to. Autobus startuje. To jsem opravdu nečekala. Kdyby prohráli … ale takhle snad měli slavit s hokejisty postup. Na tenhle zážitek tedy dlouho nezapomenu. (pasáž o požáru a vyražených zubech není pravdivá, autorka si část textu vymyslela, „aby to mělo šťávu“) A to ještě nebyl konec našeho hokejového dobrodružství. Cestou domů jsme přibrali do autobusu další čtyři fanoušky, kteří při zpáteční jízdě autem bourali. Naštěstí se nikomu nic nestalo a unaveni tím vším jsme těsně po půlnoci dorazili do Nymburka. Bohatší o jeden zážitek … Tak zase v září na hokeji.
Doporučujeme: Světelná reklama | Klimatizace